Článek se zabývá teoretickým a metodologickým pozadím výzkumu dějin Československa v letech 1945–1948. Autorka se vyrovnává s obecně sdíleným interpretativním rámcem výzkumu, tj. obrazem boje mezi demokracií a nastupujícím totalitarismem, a systematicky ukazuje, proč je tento interpretativní model nepřesný a vede tak ke zkresleným závěrům. Podle ní by se vědci v budoucnu měli vyhnout metodologickým pochybením spočívajícím v nadměrné personifikaci tématu. Naproti tomu autorka zaměřuje svou pozornost na hluboké politické, ekonomické, společenské a hodnotové změny, k nimž došlo v poválečném Československu, a nevidí je jen jako čiré důsledky války a mnichovského traumatu, nýbrž jako součást širšího a komplexního procesu transformace. Symptomy tohoto procesu byly viditelné již v první Československé republice, plně se rozvinuly v krátkém období druhé republiky, byly stále zřejmé v době války a pokračovaly po roce 1945 a 1948. Setkáváme se tak s trendy, které trvaly navzdory nástupům vnějškově zcela odlišných režimů. Pro období 1945-1948 tedy dichotomie demokracie-totalitarismus pod tímto úhlem pohledu ztrácí smysl a naopak nabývá na důležitosti porozumění posunu v chápání demokracie a politické síly, volání po novém řádu, socialistické koncepty, povahy politiky a otázek kontinuity s předválečnou republikou.