„Nová vojenská historie“ se v posledních desetiletích stala pevnou součástí „mainstreamu“ historiografie vojenství. Cílem studie je shrnout, jak tento koncept ovlivnil historické chápání první světové války a analyzovat hlavní oblasti výzkumu, v nichž se ve vztahu k tématu projevil nejvíce. Vedle toho se autorova pozornost zaměřuje na „chybějící článek“ mezi „novými“ a „starými“ přístupy k historické analýze konfliktů – násilí a boj samotný, jež sice představují konečný prostředek a někdy i cíl válečného úsilí, v historiografii však zůstávají až na výjimky stranou zájmu. Autor tento inherentní problém současné historiografie vojenství popisuje právě na tematickém celku dějin první světové války, nabízí vhled do příčin tohoto stavu a zároveň se pokouší nabídnout možnosti, jak tento stav napravit.