Studie umisťuje československé události z let 1938 až 1939 do širšího analytického srovnání. Autor používá typologii kolektivního násilí Charlese Tillyho, aby odhalil obecnější propojení mezi oslabováním státní moci a eskalací násilí. Zachycuje obecné vlastnosti a konstruuje ideální typy násilných interakcí, k nimž ve sledovaném období došlo v českých zemích. Autor ve své analýze dochází k závěru, že činy kolektivního násilí se od jara 1938 do léta 1939 objevovaly nejčastěji ve formě, kterou Tilly typologicky označuje za selhavší vyjednávání a náhodné útoky. Násilné činy se primárně vztahovaly k obdobím mocenské nestability. Klíčové bylo působení specialistů na násilí, které bylo koordinováno politickými vůdci, mobilizujícími veřejnost proti údajnému akutně hrozícímu nebezpečí. Politici zároveň využívali pomluv, které se v atmosféře nejistoty rozšiřovaly velmi rychle. Političtí vůdci používali kolektivní násilí jako nástroj politického boje a získávali pro své politické úmysly širokou podporu.