Abstrakt

Historicky zaměřená studie reflektuje vývoj přístupů ke školnímu hodnocení žáků v českých zemích od konce 18. století až po současnost, a to z perspektivy teoretické, vzdělávací politiky i praktických pokusů učitelů základních a středních škol. Předmětem pozornosti je také role, kterou v dané problematice hrály v devadesátých letech profesní asociace a spolky, zejména PAU (Přátelé angažovaného učení) a NEMES (Nezávislá mezioborová skupina pro školskou reformu).

Jádro studie tvoří komparace dvou významných období spojovaných se snahou o změnu hodnocení v našich podmínkách: devadesátá léta minulého století versus poslední desetiletí. Studie reflektuje také požadavky na pojetí závěrečného sumativního hodnocení – vysvědčení v základních školách v obou vymezených obdobích – a ústí v představení inovace vysvědčení, která je výsledkem tříletého vývoje akademiků a praktiků. Studie nastiňuje vzájemný vztah mezi formativním hodnocením a vysvědčením JINAK a otázky spjaté s jeho legislativním ukotvením.

V závěru je reflektováno spektrum možných důvodů, proč se v českém školství stále nedaří prosadit nový způsob hodnocení žáků v širším měřítku. Jsou prezentovány klíčové podmínky pro úspěšnou implementaci inovace v podobě změny celkové kultury hodnocení žáků.