Sokolovské zlomky - perly nepaměti

Honzovi k dvanácté pětiletce

Abstrakt

K panu profesoru Sokolovi se neznám. Brání mi v tom vzpomínka na projev nevole, kterému dalo průchod mnou dobře míněné, zdvořilé připojení akademického titulu. Snad jediný - pokud paměť sahá. Zato s Honzou Sokolem se známe od nepaměti - nepaměti našich časů. To byly časy! Nuže, z oněch časů, co byly, mi zbyly pouze střípky: pamětihodná slova - zrnka nepaměti utkvělá v záhybech paměti. Zlomky předpostmodemích mudrců. Honza z nich byl nejmoudřejší. On, který si zakládal na intelektuálním plebejství vyučeného zlatníka, toho času význačného počítačovědce. Vážili jsme si ho všichni. Požíval a těšil se obecné vážnosti. Také já, co občan h.c. Paralelní Polis jsem z této vážnosti žil a těžil: vážil vodu radosti z pramenů moudrosti. Odlišné byly naše bytosti, bytostně jiné bylo naše myšlení. Naší propastné různosti jsme si byli vědomi. Nápadně se odrazila ve vztahu k Tolkienovi. Přesto, s poctivostí sobě vlastní, přečetl celou trilogii; prohlásil, že mu přinesla nejhorší čtenářské utrpení. V rozhovoru nad jinou naprostou čtenářskou neshodou vyslovil souhlas s následující diagnózou. (Bylo to období dichotomanie - důrazu na mozkovou asymetrii: odlišené způsoby zpracovaní informace levou a pravou hemisférou.) U Honzy je logické, analytické, racionální, formální, pojmové myšlení a rozumění přísně odděleno od chápání a vnímání analogického, syntetického, estetického, symbolického, spekulativního. U mě je naopak obé propojeno: snad proto, že sdílí tutéž oblast, asi z nedostatku kapacity. Moje myšlení je músické a poetické, Honzovo přesné a logické. Proto má smysl pro poezii a hudbu; obé postrádám.