Editorial

Abstrakt

Vážení čtenáři,

v tomto dvojčísle časopisu PAIDEIA zveřejňujeme vybrané příspěvky z konference, která má již čtrnáctiletou tradici a byla tento rok věnována problému Spravedlnost ve výchově, umění a sportu. Z konference konané každoročně na Pedagogické fakultě UK v Praze vyšel také stejnojmenný sborník.

Franz Bockrath sleduje a diskutuje různá pojetí spravedlnosti v dějinách filosofie od Platóna přes Aristotela až po Karla Marxe a diskutuje jejich možnosti a limity; dále zkoumá tento fenomén v problematice sportu, a to především v těch oblastech, kde je výrazným charakterem prvek soutěžení. Odtud získané poznatky jsou dále diskutovány v obecnější problematice lidských vztahů.

Anna Hogenová popisuje spojení mezi spravedlností a intencionalitou a ontologií a onticitou ve vztahu ke spravedlnosti. Pokud se setkáme s nespravedlností, pociťujeme chybění něčeho důležitého, čeho je třeba k samotnému našemu bytí. Spravedlnost je intencí vztahující se k pobytu (Dasein) člověka bezprostředně, bytostně a nesmírně hluboce.

David Rybák se snaží ve svém textu vyjít od ideje filosofie jako snahy o absolutně založené vědění a z protikladu mathésis a vhledu vyzískat některé podstatné postřehy pro problém spravedlnosti.

Milena Tichá upozorňuje ve svém textu, že spravedlnost není sice přímo předmětem ekonomie jako vědy, že nicméně v těch momentech, ve kterých dochází k interdisciplinárnímu pronikání ekonomie a jiných společenských věd, má spravedlnost i své ekonomické aspekty.

Jan Županič zasazuje problém spravedlnosti do konkrétního historického kontextu podunajské monarchie a sleduje proměny aristokracie a přístup ke šlechtickému stavu v tomto období.

Michael Hauser se zaměřuje na zásadní změnu v současné mocenské kritice. Po dlouhou dobu tato kritika vycházela z předpokladu, že politická moc se opírá o nějaké velké vyprávění a disciplinaci. Dnešní svět nám však nabízí příklady toho, že nastává fúze mezi mocí a postmodernismem.

Pavlína Kopecká ve svém příspěvku z oblasti středověké islámské metafyziky představuje politické myšlení al-Fárábího a Ibn Bádždži. Přitom sleduje a srovnává u nich různé způsoby recepce a promýšlení aristotelsko-platónského dědictví.

Helena Kalábová se ve svém příspěvku pohybuje na pomezí psychologie a filosofie a sleduje fenomén závislosti.