Editorial

Abstrakt

Vážení čtenáři,

toto dvojčíslo časopisu přináší vybrané příspěvky z konference Moc ve výchově, umění a sportu (2014), která se konala na Pedagogické fakultě UK v Praze, a z níž vyjde také stejnojmenný sborník složený ze všech příspěvků. Jde o každoroční setkávání účastníků nejen z Evropy, v němž je vždy cílem porozumění vybranému aspektu výchovy v proměňujícím se světě.

Andrea Fleischerová představuje opomíjeného učence Johanna Valentina Andreaeho v jeho filosofickém i pedagogickém snažení. Cenné je ukázání souvislostí s filosofickou (především platónskou) tradicí, ale též předvedení bohatosti motivů, které se objevují v dalším novověkém nábožensko-filosofickém myšlení o pedagogice a člověku.

Zdeněk Helus se snaží posunout dosavadní teorii pedagogiky obratem k její lidské stránce, která je přece pramenem i cílem výchovného pohybu. Směrem od pouhého technicistního zaměření má být postižena a rozvinuta také zážitková a osobní komponenta, žák má být průběžně veden ke schopnosti sebepřekročení v pohybu výchovy samotném.

Anna Hogenová předvádí pozoruhodným způsobem, v němž teplota slova a věci jsou totožné, že metafyzická souvislost před-stavování je produkcí jeskyně vyššího řádu, v níž je za jsoucí uznáváno jenom to, co lze představit. Sebereflexí však nelze dojít k věci samé, ale pouze k předmětu, reflexe míří jenom na stejné. Tak je vždycky už přehlédnuta přítomnost přítomného, stává se pouhou identitní formou, umožňující zmocňovat se stejného jako takového, ale nikoliv usebírat se v intenci k celku. Privace není logickým predikátem, ale tím, co nechává věci samy se ukázat, to dnešní funkcionáři nevědí, a je neskonalá zásluha textu, že na toto ukazuje.

Naděžda Pelcová ve svém textu vidí to, pro co jsou dnešní technici didaktiky téměř slepí – že totiž výchova není záležitostí produkce vychovaných, že se děje v prostoru bezmoci, zachytitelném aporií: donutit nesvobodnou bytost, aby byla svobodná. Možnosti jako možnosti nejsou žádnou věcí, nelze je prostě předat, je možné pouze k nim přivádět, a podmínkou sine qua non k tomu je lidská sounáležitost, pobývání u společné věci. To je odpověď na všechny snahy obejít se ve výuce bez osoby učitele.

David Rybák se pokouší ve svém textu ukázat na vnitřní souvislosti filosofie, metafyziky a zeškolštění, které v tradicionálním předávání smyslu znamená jistou podobu zapomenutosti.

Dariusz Stępkowski zachycuje procesové souvislosti pedagogického působení a jeho limity a zamýšlí se nad různými modely jejich zachycení, sledujícími především možnosti dosáhnout sebe-zlepšení.

Zuzana Svobodová sleduje myšlení transcendence k druhému, která zakládá možnost dialogu, ale nikoliv jednostranně, jako lineární proces, nýbrž dialog je sám touto transcendencí. Cenné je propojení uvnitř tradice od Platóna až směrem k Lévinasovu myšlení transcendence z Druhého.

Linney Wix přináší svědectví o děsivém konci evropského snu o pokroku, ale zároveň dokumentuje konkrétní příběh, v němž lidství přežívá navzdory aparátové souvislosti, proměňující všechno na předmět. Je přitom velikou otázkou, zda tato aparátová souvislost koncentráků není předobrazem jeskyně vyššího řádu, v níž je dnešní planetární lidství zabudováno.

Seznam minulých konferencí:

2014 – Moc ve výchově, umění a sportu
2013 – Čas ve výchově, umění a sportu
2012 – Telos ve výchově, umění a sportu
2011 – Dialog ve výchově, umění a sportu
2010 – Symbol ve výchově, umění a sportu
2009 – Imaginace ve výchově, umění a sportu
2008 – Éthos ve výchově, umění a sportu
2007 – Hodnoty ve výchově, umění a sportu
2006 – Násilí ve výchově, umění a sportu
2005 – Pohyb ve výchově, umění a sportu
2004 – Pragma jako tvůrčí čin ve výchově, umění a sportu
2003 – Odpovědnost ve výchově, umění a sportu
2002 – Prostory porozumění: výchova, umění, sport

Na rok 2015 připravujeme konferenci, která se bude zabývat problematikou spravedlnosti.