Několik vzpomínek na Václava Břicháčka

(14. června 1930 – 3. února 2010)

Abstrakt

Nemohu na tomto místě zhodnotit význam Václava Břicháčka pro českou psychologii, ani se nemohu rozepsat o jeho vlivu na české skautské hnutí a další organizace – to musí učinit povolanější a nespadá to ostatně do náplně časopisu Lidé města. Nerad bych také hovořil o vážných věcech týkajících se vztahu života a smrti – zdá se mi, že vše důležité k tomu ostatně řekl na pohřbu pan farář. Rád bych se však se čtenáři podělil o několik banálních osobních vzpomínek, které snad předvedou Václava Břicháčka v tom ohledu, který byl podstatný pro Fakultu humanitních studií UK, a snad též v tom ohledu, v kterém jsme ho měli rádi. Ostatně – jak dobře víme třeba od Augustina či z Eposu o Gilgamešovi – jakkoliv není jisté, zdali je smrt bolestivá pro zemřelého, je naopak jisté, že způsobuje bolest pozůstalým: z této bolesti potom povstává potřeba zemřelé si připomínat, a tak – dokud někomu stojí za to připomínat si je – jsou zde stále v určitém způsobu s námi.