Paměť a pamětníci - opožděná recenze

Abstrakt

Člověk se stane pamětníkem, ani neví jak. Jednoho krásného dne si prostě všimne, že říká studentům nebo mladším něco, co mu připadá úplně obyčejné, samozřejmé a normální, a nad čím oni přesto nevěřícně kroutí hlavou. A teprve v té chvíli si také uvědomí, že to tak sice kdysi bylo, ale už není. že doma už není petrolejka připravená k použití a že nikde nejsou třísky, ba ani tuhý podpalovač PEPO, protože už není v čem rozdělávat oheň. Do popelnic se nesype popel a v zimě není čím posypat chodník. Že kdesi ve sklepě by se možná ještě našly rozeschlé necky nebo valcha, ale že by už pomalu nikdo nevěděl, k čemu tyhle podivné předměty mohly být, o dřevěných škopcích a kopistech ani nemluvě. Už ani ta slova neexistují. Zmizely prádelní kotle, zanikly mandly a žehlírny, kde to tak podivně vonělo přísnou čistotou. Hmoždíře a kafemlejnky se nenápadně přestěhovaly z železářství nejdřív do vetešnictví a nakonec do starožitnických krámů, kdežto plechové konve na vodu zmizely docela; těch velkých ostatně není škoda, tak byly šeredné.