Deset krátkých zastavení nad možnostmi a mezemi (české) orální historie

Abstrakt

Přeptat se svých rodičů či prarodičů na srpen 1968, sametovou revoluci nebo prostě jen na to, zda banány byly za reálného socialismu opravdu tak nedostupné, a o čem to celé vypovídalo, se zdá většině populace celkem jednoduché a bezproblémové. Mezi dotazem na minulost a odbornou využitelností následných odpovědí se ale otvírá poměrně široký a dodejme, že i poměrně členitý prostor. Orální historie se v posledních zejména dvaceti letech stala v českém prostředí velmi oblíbenou metodou, kterou využívá řada jedinců, odborných institucí i neziskových organizací ve snaze přiblížit nedávné dějiny. Její rozšíření s sebou nese řadu otázek a zásadních teoretických i praktických problémů. Diskutuje se o „vědeckosti“ této metody, limitech její aplikovatelnosti, kombinovatelnosti s jinými metodami apod. Jednota nepanuje dokonce zcela jednoznačně ani v tom, zda mluvené slovo představuje specifický historický pramen či dokonce, zda orální historie je metoda nebo historická subdisciplína. Při bližším ohledání se může zdát, že otázek je více než odpovědí. Následující blok příspěvků chápeme jako podnět do „rozpravy o metodě“. Oslovili jsme několik významných českých institucí či jedinců napojených na důležité projekty na tomto poli a vyzvali je k sepsání svého náhledu na problémy orální historie. Převážně reflexe vlastních zkušeností a těžkostí zaznívá ve třech následujících textech, které zároveň svým způsobem „reprezentují“ činnost konkrétních institucí. Pavlu Frýdlovou vedla k sepsání příspěvku několikaletá práce na mezinárodním projektu Paměť žen, Jana Poláková ukazuje limity metody v souvislosti se svým působením v Muzeu romské kultury a Pavel Mücke představuje zástupce Centra orální historie ÚSD AV ČR. Poslední text Jana Grubera reflektuje výše uvedené širokou popularitu orální historie.