Politická biografie socialistických vůdců v zemích střední Evropy

Abstrakt

Představit si historickou literaturu bez biografie je i přes postmoderní obraty v dějepisectví nemožné. Jestliže se na konci 20. století zdálo, že je biografický žánr mrtvý, první desetiletí nového století ukázala, že tomu tak rozhodně není. Platí to jak pro medievistiku, tak pro bádání o moderních dějinách. Především v medievistice nastala téměř renesance biografického psaní, a to i přesto, že pramenný materiál je pro životopisy středověkých lidí velmi chudý a že až na výjimky není možné napsat vyváženou biografii, v níž by daná osoba nevystupovala pouze jako němý aktér velkých dějin. Tradičně čeští historici stále věnují pozornost politicky či kulturně aktivním jedincům, na jejichž životních osudech se snaží zachytit kontury doby, v níž žili a kterou sami svým konáním ovlivňovali. Překvapivě značný ohlas se dnes dostává životopisům českých a československých historiků 19. a 20. století jako jedné z podob vyrovnávání se dějepisců s vlastní minulostí. Právě na onen neutuchající zájem o biografické psaní se pokouší upozornit náš diskusní blok. Lenka Řezníková ve svém příspěvku rozkrývá příčiny konjunktury biografického psaní na přelomu 18. a 19. století s důrazem na textovou praxi biografií a na sociální interakce představ o povaze, pozici a smyslu života jednotlivce, jež se promítaly do vzniku moderních idejí individua. Vychází přitom z teze, že kvantitativní nárůst biografického a autobiografického typu reflexe byl důsledkem sociálních změn, které vedly od sklonku 18. století k etablování nové představy autonomního subjektu. Lukáš Fasora ve svém příspěvku analyzuje biografický přístup k dějinám dělnictva v německé i anglosaské historiografii posledních desetiletí a konfrontuje ho s domácími biografickými příspěvky. Jiří Štaif se pak z pozice autora společensko-politického životopisu Františka Palackého zamýšlí nad způsobem psaní biografie, nad jejími limity i nad jejími přednostmi ve vztahu k narativním přístupům.