Orální historie ve druhém desetiletí 21. století: od reflexivity a komunity k extremitě a pandemii COVIDU-19

Abstrakt

Tento příspěvek se zabývá vývojem na poli orální historie ve druhém desetiletí 21. století. Na základě širokého průzkumu soudobé angloamerické literatury se zaměřuje zejména na tři oblasti, v nichž se česká orální historie liší od anglofonní: na subjektivitu a sebereflexi, sdílenou autoritu a komunitu, a orální dějiny krize a extrémů. Autorka ukazuje, že postmoderní zaměření na narativní a etnografickou praxi je v orální historii stále přítomné a koexistuje s tradičnějším dokumentárním zaměřením tohoto oboru. V nedávné době orální historikové uskutečnili různé komunitní projekty a testovali možnosti sdílení rozhodovací moci mezi výzkumníky a komunitami. Pozornost je věnována novému, rozvíjejícímu se oboru orálních dějin krize, který se zaměřuje na příběhy očitých svědků masových zločinů a různých násilných událostí. Další část studie je věnována reakcím orální historie na globální pandemii Covidu-19, která sama o sobě uspíšila čtvrtou, digitální fázi orální historie jako hnutí. V závěrečné části se článek zabývá důvody nepřítomnosti českého výzkumu v oboru orální historie v předních oborových angloamerických časopisech. Tato absence je obzvláště překvapivá ve světle jasných úspěchů českých orálních historiků, například předsednictví Mezinárodní asociace pro orální historii. Klíčová slova: orální historie, subjektivita, reflexivita, postmoderna, krize orální historie, extrémy, COVID-19, pandemie koronaviru, česká orální historie.