Není stále jasné, co jsou to protisocialistické síly
DOI:
https://doi.org/10.14712/24645370.2934Abstrakt
V této studii se autor věnuje vedení Komunistické strany Československa (KSČ), jeho diskursu o nepříteli a rétorice vůči němu v letech 1967–1970. V rovině vnitrospolečenských i zahraničněpolitických vztahů spočívala československá reforma a pražské jaro v tom, že první tajemník KSČ Alexander Dubček zeslabil a negoval rétoriku proti nepříteli a zredukoval tradiční pojmový aparát, kterým nepřítele potíral jeho předchůdce Antonín Novotný. To vyvolalo roztržku se spojenci. Jejich politický a vojenský nátlak včetně intervence měly přimět KSČ, aby nepřítele opět začala „vidět“ a hovořit o něm společným jazykem. Vedení KSČ pod „normalizačním“ tlakem postupně rozšiřovalo okruh nepřátel strany (pravice, liberalismus a konzervativci) o ty, kteří vadili spojencům v čele se Sověty (antisocialistické síly, antisovětismus), a naopak se přestávalo vymezovat proti těm, kdo byli se Sověty spřáteleni (konzervativci). V rovině konceptuální se domácí pojmosloví pro nepřítele přizpůsobilo pojmosloví sovětskému a zmizely z něho poslední zbytky domácí politické tradice. V rovině rétorické se představitelé československých komunistů důsledně uzavřeli v rámci, který nazývám marxisticko-leninský konceptuálně-rétorický model uvažování o nepříteli, a spolu s přívlastky značícími jednotlivé kategorie nepřátel přejali figury jako antisocialistické síly, jejichž vágnost jim umožnila překlenout rozpor mezi tuzemským a sovětským pojetím nepřítele. Nosným pojmem, který v dubnu 1969 umožnil předání moci ve vedení KSČ, se stal antisovětismus.