Revoluce a smysl dějin

Esej o mýtu revolučního zlomu a logiky "dějin" v historiografické reflexi

Abstrakt

Tento esej se zabývá interpretací Francouzské revoluce jako symbolického zlomu mezi "tradiční" a "moderní" společností v historiografii 19. a 20. století. Revoluce, kterou její tehdejší účastníci, ať už příznivci či odpůrci, vnímali coby "křižovatku dějin", nutila myslitele hledat odpovědi na otázku směřování, pokroku, kontinuity či diskontinuity historického "procesu". Pokusila jsem se (re)konstruovat několik klíčových interpretačních schémat, podmíněných politicko-ideologickými orientacemi. V zásadě se jednalo o čtyři linie či "vyprávění" - konzervativní, liberální, republikánské a socialistické. "Konzervativní" verze (od Burka až po Gaxottiho) odmítala revoluci jako patologický jev, vymykající se logice proudu dějin. Liberální linie revoluci víceméně přijala, ale pouze její první fázi, považovanou za revoluci svobody (1789-1792), z níž liberalismus odvozoval vlastní legitimitu; "demokratickou" fázi revoluce - revoluční teror - odmítala jako odchylku od logiky samotné (prospěšné) revoluce. Republikánská historiografie zdůrazňovala a chválila počáteční fázi první republiky (1792–1795), čímž poskytovala oporu legitimizačním základům třetí republiky. Socialistická historiografie (zejména ve 20. století) podporovala příznivé přehodnocení období jakobínské diktatury, a poskytovala tak logické spojení mezi Francouzskou revolucí a sovětskou revolucí. Závěrečná část článku je věnována Françoisovi Furetovi, jednomu z několika málo současných historiků, kteří se pokusili o odlišnou interpretaci revoluce, jdoucí napříč politickým spektrem (s poukazem na to, že v posledních letech se objevují ještě další alternativní způsoby překlenutí klasických ideologicko-politických pohledů na revoluci).