Inkviziční záznamy jako pramen historického bádání: možnosti, omezení, strategie čtení

Abstrakt

Ve svém článku se autor zaměřuje na soudobý stav výzkumu inkvizičních záznamů, se snahou zhodnotit omezení a různá úskalí charakteristická pro tyto typy pramenů. Nejde jen o nejčastěji citovaná úskalí vyplývající ze samotného nastavení situace (inkvizitorův dotazník, jeho moc nad psaným záznamem, jeho terminologie, získané vzdělání atd.), ale též o strategie sebeprezentace a konstrukce identity osoby podrobené výslechu. Autor zdůvodňuje, proč podporuje detailní individuální studium různých inkvizičních registrů – někdy dokonce jen jednotlivých výpovědí –, namísto dosti obvyklé představy o odvození jejich spolehlivosti z obecných představ o inkviziční proceduře. Identifikuje tři hlavní „strategie čtení“ (J. H. Arnold) těchto pramenů, které by měly ulehčit získávání užitečných dat z inkvizičních záznamů, jmenovitě prostor k jednání, jímž vypovídající disponoval, sledování rozdílných „nadbytků“ (C. Bruschi) nebo „přílišné mluvnosti“ (J. H. Arnold) v inkvizičních záznamech, a konečně narativní analýzu výpovědí, inspirovanou teoretickými postupy naratologie a narativní psychologie. Autor zdůrazňuje, že otázka spolehlivosti inkvizičních záznamů jde až za pramennou kritiku. Je komplexně svázaná s některými ústředními diskusemi o epistemologii historických a sociálních věd, obzvláště s diskusemi o vztahu mezi realitou a reprezentací, spojených s „lingvistickým obratem“. S vědomím toho autor argumentuje, že v systému vztahů mezi historikem, inkvizitorem a vyslýchaným, by nikdo z nich neměl být automaticky viděn jako autentický. Narativní psychologové ukázali, že neexistuje nic jako „autentická“ nebo „reálná“ identita. Místo toho je identita vždy utvářena uvnitř konkrétní diskurzivní situace. Každé hledání „autentického hlasu“ tudíž nutně vede do mrtvého bodu. To také znamená, že neexistuje žádný daný nebo nutný rozdíl ve spolehlivosti soudních záznamů a literárních textů, v nichž autor hovoří sám o sobě, nebo mezi „přímými“ a „nepřímými“ prameny. Každý pramen, inkviziční nebo jiný, je ovlivněný určitou politikou reprezentace a konstrukce identity.