Efekt bílého pláště: utváření vztahu pacienta a lékaře v moderní Evropě

Abstrakt

Efekt bílého pláště se projevuje fyzickou reakcí pacientů na interakci s lékaři v průběhu léčby. Jev historické kořeny v procesu vývoje proměn vzájemného postavení pacientů a lékařů a jejich role v rámci diagnostické i terapeutické péče. V historickém období předmoderní léčby u lůžka pacienta disponovali lékaři mizivou profesní mocí, terapeutický nihilismus navíc u pacientů způsoboval nedůvěru ve výsledky profesionální péče. Podoba vztahu lékaře a pacienta byla definována zpochybněním role lékařů jako osob, které by měly znát podstatu tajemství přírody. V 19. století se však postavení pacientů díky procesu modernizace léčebného pole a vědeckému pokroku významně proměnilo. Subjektivní reflexe zdravotního stavu a osobní názory pacientů se postupně staly díky zavádění moderních diagnostických nástrojů a techniky pro lékaře irelevantní. Pro účely lékařského vyšetření nakonec už nemuselo být přítomno ani samotné tělo pacienta. Ke stanovení diagnózy potřebovali odborníci již jen vzorky pacientových tkání, krve, buněk či genů, ne jeho hlas a názor. Integrální součástí moderního lékařství se stala hierarchická a nevyrovnaná podoba vztahu mezi oběma stranami léčebného procesu. Jako důsledek daného vývoje je dnes interakce mezi lékaři a pacienty provázena úzkostí, strachem a pocitem méněcennosti, jež jsou kulturně vtělesněny do těl pacientů v podobě efektu bílého pláště.