Carl Schmitt mezi vědou a proroctvím
DOI:
https://doi.org/10.14712/24645370.2516Abstrakt
Článek vytyčuje základní intelektuální východiska Carla Schmitta. Zabývá se především jeho koncepcí práva, hlavními rysy politické filosofie a jeho přístupem k liberalismu, parlamentarismu, demokracii a nacistické diktatuře. Bere také v potaz, jak k podepření svých tezí využíval historických argumentů. Zvláštní pozornost je věnována pojmu politično, které Schmitt pokládal za nezávislou sféru lidské existence, založenou na rozlišování přátel a nepřátel, prostřednictvím suverénního rozhodnutí držitele politické moci. A právě otázky moci a s tím spojených mocenských rozhodnutí, formují podstatu politiky. Etická a ekonomická kritéria nemusí do této sféry vůbec vstoupit. Přirozeným rámcem, kde je politično aplikováno, je stát, který se vnějškově vymezuje ve sféře zahraniční politiky. V domácí politice je stát založen na identitě vládce (vládců) a ovládaných. Podle Schmitta však ve dvacátém století prošla koncepce politiky a státu krizí se zásadními dopady, spočívající buď na invazi univerzalistických tendencí, které podemílají zvláštní charakter státu, nebo podřízení politiky (jako čistého uplatňování moci) partikulárním zájmům, zákulisním dohodám a kompromisům.