Pozitivismus a liberalismus

K některým zdrojům české filozofie dějin 19. století

Abstrakt

Pojem "pozitivismus" často používáme nepřesně, ve smyslu vědeckého odporu k filozofickému zobecňování. Zde se chci pokusit o rekonstrukci intelektuálního historického pozadí vzniku a charakteru západoevropského pozitivismu. Při vzniku této tradice sehrála významnou roli zkušenost Francouzské revoluce, kterou její kritici odsuzovali jako následek osvícenských teorií. Vědecké prokázání (tj. důkazem oproštěným od metafyzických spekulací) nevyhnutelnosti pokroku bylo považováno za způsob, jak zajistit, aby se společnost vyhnula slepým uličkám - teroru militárního despotismu, ale také aristokratické reakci. Šlo o to, že historické události, jen zdánlivě množství náhod a rozmarů, se ve skutečnosti řídí stejně neúprosnými zákony jako zákony nelidského přírodního světa. Rané pozitivistické myšlení bylo motivováno tímto základním impulsem, jak lze ukázat na dějinách Francouzské revoluce, které jsou charakterizovány v první části eseje. Klasická díla pozitivistických historických filozofických a sociologických myslitelů, která jsou předmětem druhé části eseje, jsou rovněž ideologická v tom smyslu, že vycházejí z dobových potřeb a zájmu překonat společenskou krizi a vědecky prokázat, že pokrok je nejen smysluplný, ale i nezadržitelný. Slabiny používaných koncepcí a argumentů, dnes již zcela zřejmé, byly do jisté míry jasné již Johnu Stuartu Millovi, který na Comtovu verzi teorie nevyhnutelného společenského vývoje uplatnil celou řadu liberálních korekcí. Obě varianty pozitivismu sehrály zásadní roli při formování historického myšlení T. G. Masaryka, ale koncepce francouzských historiků byly i v české historiografii patrnou inspirací.