Nové prvky ve starém prostoru? Snahy o extenzivní přístup k římskokatolickému sakrálnímu prostoru – příklady z českého prostředí na začátku 21. století

Abstrakt

Článek se věnuje snahám rozšířit funkce sakrálního prostoru prostřednictvím uměleckých intervencí a dalších aktivit; soustředí se na vybrané římskokatolické sakrální objekty a skupiny v České republice na přelomu 20. a 21. století. Tendence vytvářet a umisťovat v liturgických prostorách díla využívající genius loci stavby či staveb jsou markantnější po II. vatikánském koncilu, v českých zemích výrazněji po roce 1989. S díly, která vycházejí z konceptu místně specifického umění, se velmi často setkáváme v opuštěných, k bohoslužbám (téměř) nevyužívaných kaplích, kostelech a klášterech; jejich iniciátoři si kladou za cíl místa oživit, případně obnovit. Během celostátní akce s názvem Noc kostelů se sakrální objekty otevírají široké veřejnosti a farnosti a další křesťanské komunity zvou k jejich návštěvě, prohlídce, výstavě, koncertu apod. Různorodost přístupů v rámci církevního milieu text dokládá na příkladu postních pláten, jež mohou v odlišných kontextech sloužit jako deklarace „věrnosti tradici“ i „kulturního křesťanství“. Míjení diskursů se totiž netýká jen přístupů jednotlivých oborů, ale rovněž štěpí římskokatolické prostředí zevnitř, protože širší shoda na „vhodných intervencích“, tedy shoda na prezentaci církve navenek, se nalézá jen těžko.