Neosvícení a neposlušní

Regulace náboženské praxe a reakce na ni v Čechách ve druhé polovině 18. století (Českokrumlovsko, Vimpersko, Strakonice, Žatec)

Abstrakt

Na příkladu několika (jiho)českých lokalit si studie klade otázku, zda osvícenské zásahy do lidové religiozity představovaly odlišný, nový typ regulace lidové náboženské praxe než ty před rokem 1750. Zejména v kanonických vizitacích sleduje autor jednak snahu farářů dosáhnout zákazu či vykořenění jednotlivých religiózních zvyků a místních tradičních praxí, označovaných nejčastěji jako „nešvar“ („Missbrauch“, „abusus“). V druhé polovině 18. století se pak článek soustřeďuje na dopady dvou reforem, redukce svátků v letech 1753/54 a zákazu zvonění na mračna/proti bouřkám z roku 1783. Tyto reformy měly celozemský rámec a byly neseny ideami (hospodářské) efektivity a užitečnosti, resp. ochrany obyvatelstva. Nedodržování těchto zákazů bylo deliktem, proto zejm. nižší, městské a vrchnostenské úřady klasifikovaly toto jednání jako „neracionální“ „předsudky“, čímž snižovaly potenciální vinu poddaných. Poddaní se obecně, před rokem 1750 i po něm, odmítali vzdát kolektivního nároku na dispozici s prostředky a zprostředkovateli spásy/posvátna; tradiční způsob ochrany úrody před nečasem pomocí zvonů pro ně měl zřejmě takovou důležitost, že byli ochotni riskovat opakované postihy. Osvícenské reformy lidové religiozity tak přinejmenším do konce 18. století narážely na zřetelné limity.