Nádory v dějinném a kulturním kontextu v 18. a 19. století

Abstrakt

Článek sleduje vývoj lékařského paradigmatu od starověkého modelu humorální patologie, který interpretuje nemoci jako nerovnováhu tělesných šťáv, k patologické anatomii a experimentální fyziologii. V patologicko-anatomickém přístupu přestávají být vnitřní orgány pacienta pouhými „projekčními plátny“ nemoci a stávají se skutečnými „místy“ nemoci. To znamená posun od humoralismu k lokalismu nebo ontologismu, kdy nemoc již není vnímána pouze jako abnormální množství přirozených šťáv, ale jako samostatná entita sama o sobě. V 18. století se patologická anatomie stala samostatným oborem, který nahradil starobylé pojetí nádorů jako koagulací černé žluči. K dalšímu pokroku došlo v 19. století spolu s příchodem buněčné teorie, která pojímala nádory jako masy nadměrně se dělících buněk, které vzdorují regulačním mechanismům organismu a zároveň jsou jím stále vyživovány, obvykle ke škodě organismu a jeho smrti. Studie se zaměřuje na práce vybraných německy a anglicky píšících lékařů 18. a převážně 19. století. V závěru text identifikuje dva hlavní důvody pro chápání nádorů jako samostatných parazitických entit. Prvním důvodem je systematické pěstování patologické anatomie v pitevnách spolu s rozvojem světelné mikroskopie a histologického výzkumu. Druhý důvod spočívá ve společenských proměnách v Evropě 19. století, kde se absolutistické státy vyvinuly do občanských společností, což podpořilo pojetí organismu jako „buněčného státu“ – souboru jednotek vedoucích individuální i kolektivní život. Aplikace tohoto pojetí na nádory je patrná v dějinách 19., 20. i 21. století.