Teorie a empirie v raně novověkých spisech o léčení střelných zranění
DOI:
https://doi.org/10.14712/24645370.4760Klíčová slova:
válka, zranění, lékařství, střelný prach, raný novověkAbstrakt
Chirurgické úkony byly po celá staletí prováděny výhradně negraduovanými ranhojiči. Po objevu střelného prachu a nástupu palných zbraní ve 14. – 15. století spočívala tedy péče o postřelené pouze na nich a ranhojiči postupovali v léčení podle vlastního uvážení. Po vstupu chirurgie na akademickou půdu však ranhojiči museli svou léčbu koordinovat tak, aby souzněla s dobovou humorální fyziologií i patologií. Tato studie se snaží ukázat, jak znalosti lékařské teorie ovlivnily přístup chirurgů k léčení střelných ran. Podkladem se stalo deset spisů specializovaných na palná zranění, které vznikly v 16. století, tedy době, kdy se palné zbraně staly relativně běžnou součástí výzbroje a existovaly standardizované postupy. Na několika příkladech bude dokumentováno pronikání paracelsismu do léčení střelných ran a připomenut stoupající význam raně novověké empirie.
Stahování
Publikováno
Jak citovat
Číslo
Sekce
Licence
![Creative Commons License](http://i.creativecommons.org/l/by-nc/4.0/88x31.png)
Tato práce je licencována pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial 4.0.