Co si dnes počít s narativními kritikami dějepisectví?

Historicko-vědní kritika narativních teorií dějepisu versus postnarativistický non-reprezentacionalismus

Abstrakt

Ukazuje se, že je třeba nahradit narativistickou kritiku dějepisectví historicko-vědní kritikou narativismu. Otázkou je, zda to může nabídnout nynější non-reprezentacionalismus. Non-reprezentacionalistické stanovisko přenáší důraz z problému, nakolik může dějepisný text reprezentovat minulost, na otázku důvodů vzniku a povahy dějepisného textu. Mohou však zastánci non-reprezentacionalismu připustit, že reprezentace „minulosti“ textem je v principu možná? Vztah reprezentace (textu k „minulosti“) je nezajímá buď proto, že není možný, nebo z toho důvodu, že o něm nejsme s to bezpečně nic říci, popřípadě proto, že byť je i možný, přece jen pro dějepisný text podružný? Odpovědi na tyto otázky ztěžuje nevyjasněnost některých základních pojmů: past a past reality. Proti představě dějepisectví jako „vědy o minulosti“ či jako „psaní o minulosti“ lze postavit i jiné koncepce. Historické vědy podle nich zkoumají (vybrané) přítomné entity, kterým se snaží porozumět jakožto stopám tím, že je navzájem konfiguruje pomocí dynamického diachronního výkladu. Otázkou je, zda lze posoudit racionalitu historiografické teze bez jejího vztahu k určité „materialitě“. Rozdílné závěry narativní kritiky dějepisectví a teorie historické vědy mohou být dány tím, že jsou v historiografii přítomné vždy přinejmenším dvě perspektivy: perspektiva literární syntézy a perspektiva vědecké syntézy.