Komparace jako prostředí zvědečtění dějepisectví?

Abstrakt

Komparativní metody, jsou-li v modu „analytického přístupu“, mohou přispívat ke scientifikaci historiografie. Jsou totiž protiváhou dnešního důrazu na narativitu dějepisectví. V tomto bodě jsou velmi přínosné studie Miroslava Hrocha. Nutno však obezřetně zvažovat, zda jsou analogie, které jsme „nalezli“, komparací různých strukturovaných situací a procesů, opravdu „ontické povahy“, nebo zda jsou zčásti námi samotnými do studované skutečnosti projektovány pojmy (ideálními typy) či zápletkami, které jsme použili jako nástrojů selekce sledovaných jevů. Otázkou také je, zda určité procesy sociokulturní změny probíhají analogicky proto, že mají shodnou vnitřní autonomní dynamiku, nebo proto, že jejich aktéři se vědomě a záměrně napodobují. Hroch komparací zvažuje i možnosti a alternativy vývoje. Alternativy jsou předmětem „kontrafaktuální analýzy“. K té je ale Hroch značně skeptický. Jeho skepsi však v takové míře nesdílím. Kontrafaktuální analýza, byť nikdy nemůže být jednoznačná, vede mnohdy k lepšímu porozumění dějinných situacím a procesům ve smyslu Weberova pojmu „šance“.