K otázkám rétorické a empirické evidence v myšlení raného novověku

Abstrakt

Cílem studie je představit dvě příbuzné, současně však protichůdné kulturně historické interpretace, jež vysvětlují pojem evidence v myšlení raného novověku. Zatímco první z nich klade důraz na rétorickou provenienci pojmu evidentia a soustředí se na jeho rétorické a narativní aspekty, druhá pracuje naopak s představou, že v důsledku prosazování nových přírodovědných postupů mění pojem evidence v raném novověku svou povahu a rétorická evidence se transformuje v evidenci empirickou. Článek neusiluje o zmapování celého širokého spektra bádání nad raně novověkým pojmem evidentia, stranou nechává zejména bádání, které se zabývá „bezkontextovou“ evidencí ve smyslu anglického self-evidence. Dvě zvolené interpretace jej zajímají právě z toho důvodu, že evidenci nechápou jako vlastnost soudu nebo poznatku, nýbrž jako historicky proměnlivou vlastnost aktu, kterým je soudu nebo poznatku připsána. Jejich vzájemná konfrontace tak současně otevírá otázku, zda se rétorické a empirické aspekty evidence v kontextu raně novověkého myšlení vzájemně nutně vylučují.