Časopis Pedagogika

Časopis Pedagogika vychází od roku 1951 jako odborný časopis věd o vzdělávání a výchově respektující aktuální požadavky na kvalitu vědeckého publikování. Původně byl vydáván ministerstvem školství, brzy přešel pod Pedagogický ústav J. A. Komenského ČSAV. Od roku 1994 je vydáván Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy.

Časopis Pedagogika přispívá k rozvoji vědeckého poznání v pedagogice a ke kultivaci profesních názorů. Činí tak skladbou a zaměřením příspěvků, vysokými nároky na ně kladenými a respektováním etických principů publikování.

V časopise jsou publikovány recenzované vědecké studiediskusní příspěvky k aktuálním tématům a recenze odborných publikací včetně analytických zpráv o důležitých událostech v odborné komunitě. Pedagogika uveřejňuje následující typy vědeckých studií: teoretické, historické, přehledové, metodologické, výzkumné.

Pedagogika vychází zpravidla čtyřikrát ročně. Dvě čísla bývají monotematická, z toho jedno cizojazyčné. Cizojazyčné texty jsou přijímány i do standardních (nemonotematických) čísel. Dosud vydaná čísla jsou zveřejňována i elektronicky (viz menu Archivy).

Časopis Pedagogika je zařazen do mezinárodních vědeckých databází DOAJ, ERIH PLUS, EBSCO a Ulrich’s.

ISSN 0031-3815 (Print)
ISSN 2336-2189 (Online)

 

Historie časopisu

50. léta

Od svého založení v 50. letech minulého století byla Pedagogika nucena čtyřicet let čelit ideologickému tlaku politických „zakladatelů“, jejichž záměrem bylo učinit marxistickou ideologii teoretickým a metodologickým východiskem komunistické výchovy. Přesto od samého začátku (zejména od roku 1953, kdy se řízení časopisu ujal O. Chlup) publikovala řadu seriozních teoretických studií a výsledků vědeckého výzkumu zejména v oblasti didaktiky (výzkum učiva, vyučovacího procesu), teorie výchovy, dějin pedagogiky, komeniologie, defektologie, po roce 1956 dokonce i informací o výsledcích výzkumů v kapitalistické cizině.

60. léta

Texty otištěné v Pedagogice v 60. letech podávají svědectví o významném kroku v rozvoji československé pedagogické teorie a metodologie (cestu k němu uvolnila změna v politickém klimatu v SSSR po roce 1962, která mj. zdůraznila význam vědy pro budování komunistické společnosti). Zásadní metodologická studie Váňova z roku 1962 nasměrovala četné teoretické a teoreticko-empirické studie zejména v oblasti vyučování (výzkum základního učiva, programování, účinnost moderních technických prostředků, účinnost výchovných zákroků). Kromě obecné didaktiky jako pedagogické disciplíny s nejdelší tradicí se začaly rozvíjet nové obory (např. speciální didaktiky, ekonomika vzdělání, srovnávací pedagogika) a nová témata (sociální zřetele výchovy, učitelské vzdělávání aj.).

70.-80. léta

Přestože mnohým odborníkům byla v normalizačních 70. letech zastavena vědecká činnost a přestože ti, kterým bylo dovoleno publikovat, byli přinuceni přihlásit se k marxistické pedagogice a ke spolupráci se sovětskými odborníky, i v 70. letech se československá pedagogika rozvíjela, a to, až na srovnávací pedagogiku, fakticky ve všech oborech – samozřejmě v různé míře a kvalitě – pěstovaných v 60. letech. (Netřeba zdůrazňovat, že s ohledem na politické klima mezi disciplinami dominovala teorie komunistické, z ní zejména světonázorové výchovy.) Jednou z příčin byl pravděpodobně fakt, že sovětská pedagogika byla v tu dobu v mnohých oblastech na světové úrovni a že poskytovala naší pedagogice cenné podněty. Kromě oborů pěstovaných už v 60. letech se v tomto období začala rozvíjet teorie jednotlivých druhů a stupňů škol, v oblasti didaktiky psycholingvistická tématika, v oblasti teorie výchovy témata výchovy k rodičovství, výchovy rodičů, náhradní rodinné péče, výchovy a vzdělávání rómského dítěte a žáka aj.

Silný normalizační tlak se projevoval v Pedagogice zhruba do poloviny 80. let. V důsledku vlivu sovětské perestrojky a glasnosti byl i v Pedagogice postupně utvořen prostor pro zveřejňování nezkreslených výsledků výzkumů českého školství a otevřených názorů na situaci v české a slovenské pedagogice a pro diskusi. Pedagogika dokonce vyzvala čtenáře k vyjádření názorů na obsah a formu časopisu! Rozvoj v tomto období zaznamenává opět zejména didaktika, a to v nové podobě: v těsné provázanosti s pedagogickou psychologií (jednalo se o výzkum učebních textů, obsahu vzdělání, efektivity učení a vyučování, psychologických aspektů počítačové výuky), ale i pedeutologie a dějin pedagogiky. Podařilo se navázat na tradici srovnávací pedagogiky založenou v 60. letech. Byly uveřejněny první studie o právní a ekologické výchově a o výchovném vlivu masmédií.

Období po roce 1989

Od počátku 90. let se Pedagogika proměnila co do obsahu, formy i personálního zabezpečení. V uvedeném období se po obsahové stránce zaměřila převážně na studium zahraničních školských systémů a na teorii a výzkum školy. Zatímco obecná didaktika jako ucelená teorie učení a vyučování ustoupila do pozadí, byly a jsou zkoumány dílčí didaktické problémy: kurikulum, hodnocení, proces učení a vyučování a jeho aktéři – učitelé a žáci. Obnovil se zájem o oborové didaktiky. Do centra pozornosti se dostal výzkum učitele (učitelské profesi, zejména učitelskému vzdělávání, byla věnována tři monotématická čísla) a teoretické otázky aktuálních problémů školní praxe (rámcové a školní vzdělávací programy, domácí vzdělávání). Jako protiváha empirických výzkumů se prosadila témata z oblasti filozofie výchovy a pedagogické antropologie.

Zájemcům o podrobnější pohled na historii časopisu Pedagogika z několika perspektiv doporučujeme studie publikované k 50. výročí založení časopisu – 4/2000 a 1/2001.